Gagauzi

Gagauzské obrození a vznik autonomie



Chruščovské uvolnění v 50. a 60. letech otevřelo dveře procesu určitého obrození malých sovětských národů. V Gagauzsku se načas opět obnovil zájem o jazyk, historii a kulturu. Na konci 50. let zde začal boj s vymýcením negramotnosti. Gagauzština začala být v omezeném rozsahu používána i při výuce ve školách. V roce 1958 byla vytvořena první abeceda a o rok později vyšel na svět první gagauzský slabikář. Výuka gagauzštiny sice oficiálně skončila v roce 1962, kdy byla nahrazena ruštinou, avšak i tato krátká doba umožnila v době Gorbačovovy perestrojky vyrůst nové generaci gagauzských intelektuálů, kteří měli tentokrát i politické ambice. Podobné procesy nebyly u menších národů Sovětského svazu žádnou výjimkou, o čemž nejvíce svědčí příklad Abcházie, jejíž prezident Ardzinba původně pracoval v etnografickém ústavu.

V Gagauzsku k podobnému rozvoji „národnímu uvědomění“ přistoupili především spisovatelé, z nich každý si dnes přikládá největší zásluhu na tomto procesu. Neproslulejší z nich byl zřejmě již zmiňovaný Diyonis Tanasoğlu, člen svazu spisovatelů SSSR, dnes patrně nejznámější gagauzský literát. Dalším z nich byl například Nikolay Baboğlu, lingvista a autor prvního rusko-gagauzského slovníku, pojednání o gagauzské gramatice a dějinách gagauzské literatury, psané rusky i gagauzsky.

Tito dva muži, spolu s mnoha dalšími, stáli v roce 1988 za založením hnutí Gagauz Halki (Gagauzský lid) v gagauzském centru Comratu. V dalších městech vznikala další konkurenční hnutí – Birlik (Jednota) ve městě Čadyr-Lunga pod vedením K. Kirindžika nebo Vatan (Vlast) v čele se starostou města Vulkanešti P. Fazlim. V těchto dvou případech se však jednalo pouze o místní iniciativy, které nikdy nedosáhly celogagauzského rozměru.

V únoru 1989 došlo k pokojnému mítinku gagauzských předáků před budovou Komunistické strany Moldavské SSR, na němž byl vysloven požadavek autonomie. O den později se v Comratu sešel kongres hnutí Gagauz halki, který vedl další ze známých gagauzských spisovatelů Stepan Bulgar. Výsledkem jednání byla písemná deklarace s požadavkem vyhlášení Gagauzska v rámci Moldávské SSR, který byl poslán na Nejvyšší sovět SSSR a na vedení komunistické strany Moldávie. Na nátlak gagauzské delegace byla při Nejvyšším sovětu SSSR vytvořena Komise pro řešení gagauzské otázky. Na základě této naděje byla v létě 1989 zahájena kampaň za zavedení autonomie. Byla vydána mapa Gagauzské ASSR a brožura o Gagauzsku. Moskva však zůstala pouze u slovní podpory.

Na moldavské úrovni, která byla pro osudy vyhlášení autonomie mnohem důležitější, gagauzští zástupci neuspěli. Většina autonomizačních požadavků byla komunisty v Kišiněvě odmítnuta. V květnu 1989 navíc vznikla nacionalistická politická strana Moldavská lidová fronty jako nová alternativní síla ke komunistům, která prosazovala orientaci na Rumunsko až do úplného spojení s bývalou „mateřskou zemí“. Zástupci národnostních menšin a separatistických oblastí (Gagauzsko, Podněstří) tyto snahy ostře odmítly. Hrozba rumunizace Moldavska se později stala jedním ze základních katalyzátorů Podněsterského konfliktu. Olej do ohně konfliktu přilil nový jazykový zákon (přijat moldavským Nejvyšším sovětem 1. září 1989), který stanovoval moldavštinu jako jediný oficiální jazyk v zemi.

V této situaci byla 11. listopadu 1989 jednostranně vyhlášena Gagauzská autonomní sovětská socialistická republika v rámci Moldávie. Do čela autonomie byl zvolen tzv. Prozatimní výbor (Geçici komite) v čele s předsedou Stěpanem Topolem.

Odmítání gagauzských požadavků ze strany Kišiněva vedlo 19. srpna 1990 k vyhlášení „nezávislosti gagauzského lidu na Moldavské republice.“[12] Byla vytvořena suverénní Gagauzská SSR v rámci Sovětského svazu. Toto prohlášení moldavská vláda odmítla a neuznala ani výsledky všeobecných voleb, které se konaly 26. září 1990. Comrat byl okupován moldavskými vojsky a na gagauzské straně byly zakládány oddíly dobrovolníků. Z Podněstí přijelo asi 30 autobusů s více jak 2000 tisíci vojáky na pomoc Gagauzům. Vojska organizace Moldavského národního hnutí pod tímto nátlakem odjela za hranice Gagauzska a gagauzské dobrovolnické oddíly převzaly kontrolu nad územím nově vyhlášeného státu. 1. prosince 1990 byl prvním prezidentem Gagauzska zvolen Stepan Topal. Předsedou vytvářejícího se parlamentu (Gagauz Halk Toplusu – Gagauzské lidové shromáždění) byl zvolen další intelektuál Michail Kendigeljan.

V průběhu dalších dvou let docházelo k menším srážkám, v nichž podle údajů z Comratského muzea zahynuli tři lidé. Vzhledem k mnohem zásadnějšímu konfliktu v Podněstří zůstal status quo (tedy faktické nezávislosti Gagauzska) oblasti zachován a až v roce 1992 byla zahájena jednání mezi moldavským vedením v čele s prezidentem Mirceou Sněgurem a gagauzskými představiteli. Právně byl status Gagauzska vyřešen až po moldavských volbách v roce 1994. 23. prosince tohoto roku parlament Republiky Moldávie přijal Zákon o zvláštním právním statusu Gagauzska (Gagauz Eri). Tento zákon tvoří také neoficiální ústavu Gagauzska.[13] Referendum v březnu 1995 stanovilo hranice Gagauzska, do kterých bylo zařazeno 5 měst a 25 vesnic. Toto mírové vyústění konfliktu je udáváno mnohými organizacemi jako příklad řešení mezietnických konfliktů.

S prvním baškanem Stepanem Topalem je spojeno především založení gagauzské univerzity v roce 1991, včetně výuky gagauzského jazyka, literatury a dějin. O novou autonomii projevilo zájem i Turecko, jehož prezident Süleyman Demirel navštívil několikrát Comrat. Jeho zájem přilákal i některé investice z Turecka. Do Istanbulu odešli mnozí gagauzští intelektuálové a umělci (např. významný gagauzský malíř Savastin) a Gagauzům se otevřela i možnost obchodu i sezónních prací v Turecku.

28.5.1995 proběhly druhé volby a guvernérem (baškanem) Gagauzska se stal komunista Georgij Tabunščik. Období jeho vlády je asociováno s růstem komunistů, zvýšenou korupcí a celkově neutěšenou situací v autonomii. Spíše lze však říci, že v této době opadlo opojení ze získání autonomie a mocenský boj gagauzských i moldavských politických elit se soustředil nikoli na obviňování Kišiněva z porušování práv Gagauzů, ale na vlastní slabosti autonomie.

Neoblíbenost Tabunščika přivedla o čtyři roky později do funkce guvernéra populárního intelektuála a propagátora gagauzského obrození Dmitru Croitora.[14] S jeho volebním obdobím je naopak spojena určitá stabilizace ekonomiky. Croitor pokračoval v dobrých vztazích s Tureckem. V rámci jeho volebního období byla vybudována a otevřena Atatürkova knihovna v Comratu, fundamentální zařízení svého druhu v Gagauzsku.[15] Turecko rovněž investovalo do vybudování turecko/gagauzského televizního kanálu a radiostanice.[16] Okolo těchto center se shromažďují především proturecky zaměřené intelektuální špičky. Zde také lze potkat nejvíce lidí hovořících gagauzsky. Spíše prorusky zaměřená elita se shromažďuje okolo muzea v Comratu.
Politická krize v roce 2002

Politická situace v Gagauzsku se vyostřila především na počátku roku 2002. Nové komunistické vedení Moldávie v čele s prezidentem Vladimirem Voroninem v průběhu roku 2001 postupně tlačilo na gagauzské vedení se snahou o podřízení si autonomní oblasti. Byla zahájena kampaň, která měla za úkol diskreditovat stávajícího baškana Dimitru Croitora, který byl obviněn z defraudace humanitární pomoci z Turecka.[17] Na základě tohoto obvinění se skupina poslanců Lidového shromáždění v čele s Ivanem Kristioglem pokusila vyvolat hlasování o nedůvěře Baškanovi. Tento pokus však neuspěl a následně byla vytvořena samozvaná Ústřední volební komise Gagauzska, která vyhlásila referendum o odstoupení Croitora z funkce. Na podporu referenda byly z Kišiněva povolány jednotky policie a rozvědky. Místní gagauzská policie i dobrovolníci však znovu vytvořily obranu strategických budov a po jednání s gagauzským vedením se tyto síly z území autonomie stáhly.[18] K referendu se nakonec nedostavila potřebná většina voličů a většina lidí se tím vyslovila pro zachování Croitora ve funkci. Moldavské vedení se proto rozhodlo o korupci některých členů Lidového shromáždění, kteří tak ignorovali hlasování nebo vůbec nepřicházeli na zasedání Halk toplusu.[19] Pod tímto tlakem, kdy bylo Lidové shromáždění prakticky paralyzováno, Dmitru Croitor na jaře 2002 odstoupil a po půl roce byly vyhlášeny předčasné volby. Na nich moldavští komunisté předložili kandidaturu bývalého Baškana Georgije Tabunščika. Jeho soupeřem se stal proreformní starosta města a tvrdý antikomunista Michail Formuzal, pragmatický politik, který úspěšně získal celou řadu grantu a jiných finančních prostředků na investice do infrastrukury, zejména z Turecka. První volby v říjnu 2002 nedosáhly požadované volební účasti a nebyly uznány. Podle gaguzského volebního zákona musí v takovém případě následovat další hlasování, v němž stačí pouhá třetinová účast. V tomto kole voleb tak již Tabunščik porazil svého soupeře ve volbách, které byly podle místních obyvatel v Comratu zjevně zmanipulované.[20]

Přestože moldavská vláda dosáhla zvolení svého člověka na postu Baškana, neodvážila se definitivně potlačit status Gagauzska. Podobné opatření by mohlo vyvolat reakci Podněstří jako tradičního spojence Gagauzska a také evropských institucí. V nynější situace tak zůstává zachován status quo, kdy Gagauzsku vládne málo oblíbený komunista Tabunščik, avšak autonomie sama zůstává v platnosti. Celý konflikt tak zůstává do jisté míry zmražen a je otázkou, zda moldavské volby v roce 2005 nebo gagauzské volby Baškana v dalším roce přinesou v tomto směru nějakou změnu.

Současné Gagauzsko v kostce



Gagauzsko má v současné době formálně autonomní status v rámci Moldavska (v případě změny statusu Moldavska jako státu má Gagauzsko podle čl. 7 Gagauz Eri právo na samostatnost). Podle ústavy spadají do autonomie ta města či obce, v nichž převažuje gagauzské obyvatelstvo. Tam, kde je Gagauzů méně, může být daná obec přijata k území autonomie, pokud se pro tento krok vysloví alespoň 1/3 obyvatel.[21]

Základní údaje:

Rozloha: 1800 km2

Počet obyvatel: 153 000 (odhad 1995)

Hlavní město: Comrat (27 500, 1989)

Národnostní složení: Gagauzové, Rusové, Moldavané, Bulhaři (ti jsou někdy oficiální gagauzskou propagandou považováni za gagauzské přesídlence z Bulharska, kteří byli nuceni si zapsat bulharskou národnost).

Úřední jazyky: gagauzština, moldavština, ruština (dále se používá například bulharština aj.), v reálném měřítku je nejčastěji používaným jazykem ruština, poté gagauzština a jako poslední moldavština, kterou velká část obyvatel Comratu ani neumí.

Správní rozdělení: 5 okresů (rayonlar) – Comrat, Cahul, Čadyr-Lunga, Taraklija, Vulkanešti

Státní symboly

Vlajka. Tři vodorovné pruhy s největší částí modré (symbol nebe, stálosti, naděje, dobrosrdečnosti a oddanosti vlasti; uvnitř modrého pole jsou 3 žluté hvězdy, označující minulost, přítomnost a budoucnost gagauzského lidu a šlechetnost, mírumilovnost, čistotu, spravedlnost, stálost v úsilí o dobro a shodu), menší bílý (mírumilovnost a kontinuita tradic) a červený pruh (symbol neústupnosti, velkomyslnosti, štědrosti a touha národa po svobodě).

Někteří vědci vidí v modrém pruhu symbol Oghuzzů a v červeném pruhu symbol spojitosti s Tureckem.

Znak. Vycházející slunce v rámečku, v jehož paprscích je nápis „Gagauz Eri“ (místo, kde žijí Gagauzové), obklopené barvami Gagauzska, ze kterých vyrůstají obilné klasy. Nad rámečkem s motivem slunce jsou opět tři žluté hvězdy.

Politický systém

Zákonodárnou moc tvoří Gagauzské Lidové shromáždění (Gagauzya’nın Halk Toplusu), které má právo přijímat normativní akty, které musí odpovídat zákonům Republiky Moldávie. Má 35 členů volených na 4 roky. Výkonnou mocí je pověřen Výkonný výbor, který je potvrzován Lidovým shromážděním na 4 roky na návrh Baškana Gagauzska.

Nejvyšší funkcí je guvernér (Baškan), který zastupuje autonomii vůči Republice Moldávie. Jemu jsou podřízeny všechny samosprávné orgány Gagauzska. Je volen na 4 roky v přímých volbách, musí být občanem Moldávie starším 35 let a ovládat gagauzský jazyk.[22] Podle dekretu prezidenta Moldávie musí být Baškan potvrzen příslušným členem moldavské vlády. Baškan disponuje právem veta na zákony přijaté Lidovým shromážděním (to jej však může přehlasovat dvoutřetinovou většinou). Podle moldavské ústavy je gagauzský Baškan zároveň i místopředsedou moldavské vlády.

Ekonomika Gagauzska

Ekonomika oblasti byla postižena všeobecným úpadkem, který zasáhl ekonomiky všech států bývalého východního bloku. Přestože se jedná o převážně zemědělský region, životní úroveň je o něco vyšší než ve srovnatelných oblastech Moldávie.

Významné je především pěstování vína, které se zpracovává ve 12 významných vinařských závodech. Ty jsou dnes částečně v rukou zahraničního kapitálu (zejm. italského) a vyváží se do Ruska, Běloruska, Ukrajiny a dalších zemí Evropy.

Zemědělství je orientováno na pěstování obilnin, ovoce a zeleniny a chov dobytka. Na zemědělství navazuje potravinářský průmysl, především masny. V minulosti byly významné jsou i dvě továrny na výrobu koberců a tepelných zařízení v Comratu. Oba však dnes nefungují.
ZDROJ:
http://www.slavomirhorak.euweb.cz/gagauz.htm

rozhodol som sa, ze tu hodim nieco o tomto malom avsak velmi zaujimavom narode
tak prijemne citanie


Gagauzové jsou jistě jedním nejmenších národů v Evropě. Jejich největší část žije na jihu Moldávie, v kraji nezývaném Budžak nebo také Budžacká step. Mírně zvlněná krajina je pokryta úrodnou černozemí, ze které vyrůstají vinohrady, sady, a široké lány obilí.

Celou oblast obývají kromě zde zkoumaných Gagauzů také Bulhaři, Moldavané, Rusové a jiné národnosti. Zcela na jihu země žije v jedné vesničce i nepočetná česká komunita. V Evropě se o tomto zapomenutém nárůdku ví pouze málo a přesto jeho dějiny i historické peripetie stojí jistě za pozornost. Do většího podvědomí se Gagauzsko dostalo v první polovině 90. let, kdy zde propukl jeden z mnoha mezietnických konfliktů, který vešel do historie svým relativně mírovým průběhem i řešením. V Evropě je dnes řešení gagauzsko-moldavského sporu dáváno za vzor mezietnického soužití a dohody. Skutečnost ovšem není zdaleka tak jednoduchá.

Etnická, jazyková a konfesní příslušnost



Etnicky tvoří Gagauzové jednu z nejzápadnějších výsep tradičního osídlení turkického světa v Evropě. Nepočítáme-li emigrantské komunity v západní Evropě, potom západněji žijí pouze polští Tataři a litevští Karaimové.[1] V současné době se k tomuto národu hlásí přibližně 200 000 lidí, usídlených převážně v Moldávii, částečně na Ukrajině (Záporoží a Oděssa) a v Rusku (Rostov, Kabardino-Balkarská republika). Menší skupiny lze najít i v Rumunsku, Bulharsku a Řecku, ale také ve Střední Asii (zejm. v Kazachstánu).[2]

Přes nesporný turkický původ Gagauzů není dodnes zcela jasné, s jakou skupinou turkických kmenů je můžeme spojovat. Existuje několik základních teorií, které vysvětlují jejich původ. V první z nich se poukazuje na kmeny Oghuzzů – Kumánů (známějších pod názvem Polovci),[3] kteří v polovině 11. století obsadili jižní Ukrajinu. K této verzi se přiklánějí především současní proturečtí gagauzští intelektuálové.

Některé teorie uvažují i o potomcích dalších kmenů – tzv. Karakalpaků, kteří dodnes obývají severozápadní oblasti dnešního Uzbekistánu. Bulharští vědci je spojují s osudy tzv. Povolžských Bulgarů,[4] turkizovaných v době Osmanské říše, kteří si však udrželi své náboženství. Zdá se však, že nejpravděpodobnější variantou je hledání jejich původu v turecko-oghuzzských kmenech, které přišly do malé Asie spolu se Seldžuky.[5]

Jazyk Gagauzů je na základě těchto teorií obvykle zařazován do skupiny jihozápadních oghuzzských jazyků, ke které patří ještě turečtina, ázerbajdžánština a turkmenština. I zde je však jazyková situace poněkud složitější. V gagauzském jazyce nacházíme prvky nejen osmanské turečtiny, na základě které jsou Gagauzové zařazeni do výše uvedené skupiny, ale také stopy archaických jazyků jihoukrajinských a jihoruských stepí – jazyků Pečeněhů, Kumánů, Uzzů a dalších národů, kteří prosluli jako největší nebezpečí Kyjevské Rusi. Gagauzský jazyk byl ve své syntaktické a částečně i morfologické struktuře rovněž pod vlivem slovanských jazyků a rumunštiny nebo řečtiny. Nyní se mnozí intelektuálové přiklonili k tureckým vlivům a začali prosazovat tzv. „returkizaci“ gagauzštiny. Právě k Turecku se obrací větší část současné gagauzské intelektuální elity. Tito lidé měli často možnost se v 90. letech 20. století usadit v Turecku, odkud se podíleli se na vydávání turecko-gagauzsky psaných periodik (Gagouz Halki, Gagouz Sesi). Turečtina se prosazuje i ve školství – ve městě Čadyr-Lunga vzniklo například turecko-anglické gymnázium, v Comratu byla s pomocí tureckých peněz vybudována turecká knihovna Kemala Atatürka.

Používání gagauzštiny v praktickém životě je dnes jedním z největších problémů současnosti. V sovětském období bylo používání gagauzštiny považováno za pouhý vesnický folklór a jeho nositelé byli ve městech považováni za sociálně méněcenné. Zachování gagauzského jazyka se tak kromě vesnického prostředí stalo záležitostí úzké skupinky intelektuálů, kde nejvýznamnější roli sehrál spisovatel Diyonis Tanasoglu, autor prvního gagauzského románu Uzun Kervan (Dlouhá karavana, pojednává o klasickém období příchodu Gagauzů na Balkán pod vedením sultána Kay Kavuse). Ten v roce 1958 sestavil první gagauzskou abecedu v azbuce a na přelomu 50. a 60. let vydal první učebnice gagauzštiny. Národní obrození však i dnes přichází pouze pozvolna a sami lidé, kteří se identifikují s gagauzským národem, považují za svůj mateřský jazyk ruštinu a gagauzsky často ani nerozumí.

Základním konfesním vyznaní v Moldávii je pravoslaví, ale v ostatních oblastech (zejména ve Střední Asii) Gagauzové nezřídka přijali i islám. Pravoslavní Gagauzové spadají pod správu Moskevského patriarchy, přestože se na počátku 20. století objevovaly snahy vytvoření vlastní gagauzské církve, která by odrážela specifičnost Gagauzů jako turecké pravoslavné národnosti.

Historický vývoj Gagauzů



V první polovině 13. století se předchůdci Gagauzů usadili v oblasti dnešní Dobrudže v Rumunsku, kde představovali stálou hrozbu pro byzantského císaře. Když se seldžucký sultán ´Izz ad-Dín Kay Kacus uchýlil před mongolským nebezpečím k byzantskému císaři Michaelu VII. Paleologovi, bylo mu uděleno léno v provincii Dobrudža, kde tento první gagauzský panovník ustavil nezávislý stát Oghuzzů s hlavním městem Karvuna (Balčik). V té době zřejmě došlo k přijetí křesťanství pod patronací Patriarchy Konstantinopolského skrze Karvunský exarchát. S Kay Kacusem je spojena i jedna z teorií o etymologii Gagauzů (Kaykaus – Gagauz), Kromě tohoto nejrozšířenějšího názoru o původu názvu „gagauz“ lze připustit i etymologii, vycházející ze slova „Kara Oghuzz“ (černý Oghuzz), Gök Oghuzz (nebeský) nebo Gaga Oghuzz (gaga znamená v dnešní turečtině zobák). V současné době se proturecká část intelektuální elity Gagauzů přiklání k termínů „Gök Oghuzz“, proto používají také spíše názvu „Gagouz“.

Nový stát byl posílen rozšířením osmanského panství na Balkáně a vytvořil svou vlastní armádu. Oghuzzský stát se však stal terčem válek mezi kmeny , které sjednotil až náčelník Balik, zvolený vládcem státu. Po jeho smrti (1357) se ujal vlády je nástupce Dobrotič (1357-1386). Tento panovník nadále posílilo stát a za jeho vlády bylo změněno jméno země na Dobrotič. Pozdějším zkomolením vznikl název provincie Dobrudža.

Posledním panovníkem samostatného státu se stal Yanko (Ivanko podle některých pramenů), který však byl roku 1398 nucen uznat osmanskou svrchovanost a roku 1417 se Dobrudža definitivně stala součástí Osmanské říše. Někteří obyvatelé v té době přijali islám, avšak sultán uznal řeckého patriarchu v Konstantinopoli jako hlavu všech křesťanů.

Další významnější zmínka pochází z roku 1652, kdy moskevský patriarcha uznává moc místních biskupů v celé oblasti Karvuna, včetně upomenutí gagauzských vesnic.

Pod tlakem osmansko-ruských válek byli Gagauzové v 18. století nuceni opustit svá sídla v Dobrudži a v Bulharsku a usídlili se v oblasti Besarábie. Z roku 1770 máme zprávy o usídlení Gagauzů ve vesnicích Orak nebo Čadir v Besarábii. V roce 1812 se jejich centrem stal Budžak, který byl původně osídlen Nogajskými Tatary, kteří byli odsunuti v souvislosti se závěry bukurešťského míru.

V oficiální historiografii se toto klíčové období přesídlení Gagauzů na dnešní moldavské území interpretuje podle gagauzského spisovatele Diyonise Tanasoglu.

„Do Besarábie přicházelo mnoho Gagauzů. Část jich ovšem odcházela do Anatolie nebo do Řecka. Největší množství jich přišlo z vesnic okolo Dunaje. Ale usídlili se zde i lidé z vesnic v blízké Dobrudži. Nahradili ve vesnicích Budžaku Tatary, kteří nuceni byli odejít. Carským dekretem byli posláni roku 1807 na Krym. Mnozí Gagauzové přesídlili ze Silistre do Muntenie a přicházeli do Moldávie.

Gagauzové se zde naučili moldavštině [6] a používali latinskou abecedu. Některé gagauzské rodiny přeložily své přezdívky do moldavštiny – např. Kokoš, Durni, Purde, Galatsan, Bordey, Baluš, Marin.

Později se Gagauzové přestěhovali blíže k Prutu a rozmístili se v oblasti Leova, kde založili vesnice Čadir nebo Orak. Ještě později se usídlili pod Budžakem. Na místech, které byly opuštěné Tatary, rozdělovali ruští správci Gagauzům půdu.

Gagauzové osídlovali vesnice opuštěné Tatary, ale také sami zakládali nová osídlení. Vykonávali stejnou práci jako předtím na Balkáně – tj. pastevci dobytka, zemědělci, vinaři a obchodníci. Po stoletém úsilí se jim podařilo zúrodnit neobdělávanou půdu a vystavět vlastní osídlení.“ [7]

Nutno ovšem dodat, že Diyonis Tanasloglu patří ke starší generaci gagauzské intelektuální elity. Sám se považuje za historika, avšak gagauzští historikové samotní jej považují spíše za literáta. Faktem však zůstává, že jeho myšlenky byly propagovány i v rámci kursů dějin Gagauzska pro specializace Historie Gagauzů na Comratské universitě.

Pod vlivem revolučních myšlenek v roce 1905 se skupinka propagátorů gagauzské kultury a jazyka pokusila využít oslabení Ruského impéria a 6. ledna 1906 bylo vyhlášeno povstání proti Rusům a zároveň byla ustavena republika se sídlem ve městě Comrat. Avšak samostatný stát přežil pouhých 10 dní, poté jej smazala z mapy ruská vojska. Dodnes si Gagauzové tuto událost připomínají a jména tehdejších hrdinů (Andruš Galacan [8], G. Georgijev a další) stále nalézají u Gagauzů odezvu. Přes nacionalistickou ideologii se však jednalo o povstání spíše na sociální bázi. Jeho kořeny spočívaly v neutěšené ekonomické situaci v oblasti na počátku 20. století.

V první polovině 20. století jsou zaznamenány některé vlny emigrace Gagauzů v Budžaku, zejména do Střední Asie – v letech 1909-10 odchází jedná skupina na území Toghay (dnešní Kazachstán) a část se kolem roku 1925 usidluje v okolí Taškentu.[9] Příčinou byla opět především ekonomická situace, ale také několikeré přesouvání Besarábie mezi Rumunskem a Sovětským svazem. Po první světové válce připadla většina Gagauzska pod vládu Bukurešti, se kterým je spojena silná vlna romanizace u nerumunských národů. Alespoň dnešní starší generace Gagauzů vzpomíná s hořkostí na rumunské úřady, s nimiž bylo velmi těžké se domluvit. Tyto vzpomínky později ožily na demonstracích na přelomu 80. a 90. let, kdy se moldavská vláda rovněž pokoušela uplatnit ideu romanizace země.[10]

Podle Pařížské smlouvy mezi Rumunskem a SSSR z roku 1940 se území Besarábie stalo definitivně součástí sovětského impéria jako součást tehdy nově ustanovené Moldavské SSR, která vznikla spojením Moldavské ASSR na levém břehu Dněstru (dnešní Podněstří) a nově připojenými územími.

Stalin s novými národy nezacházel zrovna v rukavičkách, a tak se tisíce Gagauzů ocitly v sibiřských Gulazích. Následovala kolektivizace gagauzského venkova, která vyvolala silný hladomor se smrtí až několika desítek tisíc lidí.[11]